Původ oblečení

Pro mnohé z nás není oblečení odvětví ve kterém bychom očekávali ekologický a sociální až etický problém. Může za to nedostatek povědomí o tom, odkud se oblečení bere, z čeho bylo vyrobeno, kdo ho ušil a za jakých podmínek, jakou cestu urazilo, kolik se ho prodalo, kolik se ho vyhodilo, kde odpad skončil a jak dlouho bude trvat než zmizí.

CO2 stopa životního cyklu oblečení

Která fáze životního cyklu oblečení má největší podíl na celkové uhlíkové stopě oblečení?

  1. Největší podíl má produkce vláken (ať už umělých polymerovou extruzí nebo přírodních zemědělstvím)
  2. Menší, ale významný podíl má další zpracování vláken na přízi, barvení a potisk látek, teplo chemických a mechanických dokončovacích procesů
  3. Velký dopad má praní a sušení v bubnové sušičce
  4. Překvapivě nejmenší podíl má doprava oblečení nebo i jeho likvidace (skládkováním či spalováním)

Spotřeba vody 

Velká část oblečení je vyrobena z přírodních vláken a ta, aby vznikla, potřebují vodu. Na 1 kg bavlny (což jsou dvoje rifle a košile) je 10,000-20,000 litrů. Paradoxní je, že mezi největší dodavatele bavlny pro Evropu jsou země, které trpí největším nedostatkem vody. 

 Z přírodních vláken je naopak na vodu méně náročný len, ale při jeho výrobě může vznikat mnoho odpadů. Pokud se někdo rozhodne oblečení bavlněné vyměnit za lněné právě kvůlí ekologické stopy, je dobré se přesvědčit z jakých výrobních procesů len pochází.

Chemikálie

Bavlník je zároveň velmi náchylný k mnoha chorobám, proto patří mezi rostliny, které jsou nejvíce chemicky ošetřovány. K pěstování je zapotřebí téměř 25 % celosvětové spotřeby insekticidů a 10 % světové spotřeby pesticidů

Další chemikálie jsou v procesu zpravování vláken bez ohledu na to, jestli jsou přírodní nebo umělá. Látky se barví a nebo tisknou motivem. Odpadní vodu také znečišťují bělící prostředky a změkčovadla Odpadní voda z textilních továren může zapříčiňovat částečné nebo úplné ničení ekosystému, znečišťují další vodní toky, které slouží lidem jako zdroj pro zásobování vodou. Většina oblečení produkovaných pro evropský trh pochází z Asie (Čína, Bangladéš, Indie, Tchaj-wan,...). Tyto země nemají tak přísné ekologické zákony, pouze zanedbatelné procento továren má svou vlastní čističku vody. Někteří obyvatelé si ještě pamatují, že řeka sloužila jako zásoba pitné vody, že v ní byly ryby a mušle. Nyní se v nich nedá ani prát. Řeky mění barvu, zapáchají a mnoho lidí umírá na rakovinu.

Samotným praním oblečení již koncovými uživateli je do přírody rovněž uvolňováno množství chemikálií, které nejsou v přírodě jednoduše odbouratelné jako například fosfáty.

Pracovní podmínky

V roce 2013 zemřelo kvůli opomíjení bezpečnosti práce jen v Bangladéši při výrobě oděvů přes 1 200 dělnic (NaZemi)

Nejčastější problémy:

  • velmi nízké mzdy - Charakteristickým znakem oděvního průmyslu je tlak odběratelů na dodací lhůty a na cenu. Zadávání výroby externímu dodavateli umožňuje zadavatelům přenést nízké výrobní náklady a odpovědnost za pracovní podmínky na dodavatele. Pracovní podmínky v textilních továrnách jsou často nevyhovující a zaměstnanci zde za svou práci obvykle dostanou zhruba jedno procento z prodejní ceny oděvu.
  • extrémně dlouhé pracovní směny - Běžně i 15 hodin denně sedm dní v týdnu; známé jsou i případy pracovní doby až 400 hodin měsíčně; přesčasy bývají přitom povinné a bez zákonem stanovených příplatků. Rodiče své děti téměř nevidí. 
  • nedostatečná bezpečnost práce - špatný stav továren, častý kontakt s vysoce toxickými látkami, nedostatečné ochranné pomůcky

Unikátní norský dokument Sweatshop - Deadly Fashion vyslal mladé módní blogery do Kambodžských továren, aby viděli a zažili na vlastní kůži, to co prožívají tamní zaměstnanci. Tato zkušenost přinesla nejen módní vystřízlivění samotným bloggerům, ale stala se užitečným svědectvím pro celý svět. Zkrácená verze filmu v anglickém jazyce: